ROZHOVOR: PharmDr. Thuy Linh Nguyen, Ph.D.

Thuy Linh Nguyen, nebo jak ji kamarádi a rodina říkají Linda, se narodila ve Vietnamu. V roce 1995 se s mamkou přestěhovala do České republiky, Linh byly dva roky. Vystudovala Farmaceutickou fakultu, která patří pod Univerzitu Karlovu. Na 29. ročníku prestižní Bolzanovy ceny vyhrála v přírodovědné kategorii a o pár měsíců vyhrála 2.místo v Ceně Sanofi za farmacii.

Povíš nám něco o sobě? Kde jsi vyrůstala, jaké jsi měla dětství, o tvé rodině, co jsi vystudovala.

Jsem Linh, česky mi kamarádi ze střední a rodina říkají Linda. Narodila jsem se ve Vietnamu a s mamkou jsem se přestěhovala do České republiky, když mi byly dva roky, tedy v roce 1995. Taťka tu pracovně byl už dříve. Vyrůstala jsem devět let jako jedináček v západních Čechách, v městě Chebu. Pak se rodina rozrostla o mou sestru a o dalších pět let později přibyl bráška. Mám se sourozenci velký věkový rozdíl, ale skvěle si rozumíme. Nyní rodiče a sourozenci bydlí v Praze, kde mají vietnamské potraviny, ale já jsem už od roku 2012 v Hradci Králové, kam jsem se odstěhovala kvůli studiu vysoké školy.

Když už jsem u rodiny, nesmím opomenout svou “českou babičku”. Považujeme ji za svou babičku a ona se k nám chová jako k vlastním vnoučatům. Ale zbytek své rozsáhlé vietnamské rodiny mám samozřejmě stále ve Vietnamu. Mluvím plynně česky, mám české i vietnamské občanství. V Chebu jsem chodila na tamější osmileté gymnázium a celé dětství a pubertu jsem vlastně tolik nevnímala, že jsem Vietnamka vyrůstající v Evropě. Nikdo se mě neptal, jak je možné, že mluvím tak krásně česky, tam bylo normální mít ve třídě třeba pět vietnamských spolužáků. Až na vysoké škole jsem začala vnímat, že se někteří Češi s vietnamskou kulturou ještě nesetkali.

Vystudovala jsi farmacii, že?

Ano, vystudovala jsem Farmaceutickou fakultu, která patří pod Univerzitu Karlovu, ale nachází se v Hradci Králové. Farmacie je pětiletý magisterský obor, nejedná se tedy o klasičtější bakalářský a pak navazující magisterský program. Farmacie se dá studovat v ČR ještě v Brně. Moje představa byla, že budu lékarnice, později možná klinický farmaceut, ale už během mimolékárenské praxe a při vypracovávání své diplomové práce jsem pracovala v laboratoři a zjistila jsem, že mě věda přitahuje a baví.

Co říkali rodiče, když ses rozhodla pro tento obor?

Rodiče mě ze svých zkušeností profilovali spíše na ekonomické zaměření, až v posledním ročníku jsem změnila maturitní předměty na biologii a chemii. Lékařskou fakultu mi mamka vymlouvala, že je to prý sice krásné povolání, ale těžko slučitelné s rodinným životem. Farmacie se ve Vietnamu také považuje hodně za prestižní a zpětně zjišťuji, že z otcovy strany se nese farmacie a léčitelství již po několik generací.

Já jsem na osmiletém gymnáziu byla průměrně dobrá ve všech předmětech, vynikala jsem možná v jazycích a proto mě napadaly mezinárodní vztahy. Ale musím přiznat, že jsem sama nevěděla, čím vším se můžu stát. Jestli jsem jako malá kdy snila, byla to možná květinářka, kuchařka nebo veterinářka. Nyní už vím, že s vystudovanou farmacií se mi otevírají dveře do mnoha odvětví, nemusí to být jen lékárenství, ale právě možnost práce v nemocnici jako klinický farmaceut, uplatnění bych našla ve farmaceutickém průmyslu, ve výzkumu, vývoji a kontrole léčiv, ve zdravotnických laboratořích nebo v akademické sféře.

Na 29. ročníku prestižní Bolzanovy ceny jsi vyhrála v přírodovědné kategorii. Týkalo se to práce s názvem “Advances in discovery and testing of anthelmintics”, v překladu znamená “Pokroky v objevování a testování anthelmintik”. Musím přiznat, že slovo anthelmintik jsme si museli vyhledat. Mohla bys prosím přiblížit čtenářům toto téma a k jakému pokroku jsi během svého výzkumu došla?

To už hovoříme o mém doktorském studiu, na které jsem nastoupila hned po dokončení státnic. Svou disertační práci jsem vypracovávala a nadále působím ve výzkumné skupině pro studium mechanismů lékové rezistence na katedře biochemických věd. Téma máme ale veterinární, čímž jsme docela unikátní (úsměv). Anthelmintika jsou léčiva proti parazitickým červům. Používají se k odčervení lidí a také ve velkém u hospodářských zvířat.

Já jsem studovala jednoho z nejčastěji se vyskytujícího se parazita ovcí a koz, vlasovku slezovou. Tyto parazitické hlístice jsou přisáté k žaludeční sliznici a živí se krví hostitele. Podle míry infekce, kde v jednom žaludku jsou stovky až tisíce jedinců, se toto onemocnění projevuje anémií, otoky, úbytkem hmotnosti a dokonce i smrtí slabších jedinců a má tedy i velký ekonomický dopad na hospodářství. Každopádně léčba anthelmintiky je mnohdy neúčinná z důvodu rychle vznikající lékové rezistence. Z toho důvodu se vědci snaží pochopit mechanismy vzniku lékové rezistence už na molekulární úrovni a dále se snaží najít a vyvíjet nová účinná léčiva.

Já jsem v prvním roce svého PhD studia vyrazila na půl rok do Austrálie za celosvětově uznávaným profesorem v oboru parazitologie. Jejich metodou jsem otestovala 236 sloučenin na potenciální anthelmintický účinek a dvě z nich se jevily jako nadějné. Tyto dvě sloučeniny jsme dále v České republice testovali na jejich toxicitu a ve spolupráci s německými chemiky vyvíjeli jejich strukturu, aby mohly být ještě účinnější. K testování anthlemintik se používají laboratorní metody, které jsou zdlouhavé a pracné, protože se vyhodnocují manuálně pod mikroskopem. V dnešní době ale technologie dokáží i automatické vyhodnocování a toho jsem také využila. Natrénovali jsme umělé neuronové sítě na rozpoznávání různých vývojových stádií tohoto parazita, čímž se urychlily různé laboratorní experimenty.

Ale i přes tyto úspěchy jsem chtěla vyvinout metodu, která by se úplně vyhnula mikroskopii. V dalším projektu jsme vyvinuli biochemickou metodu, jejíž výhodou je citlivost a také objektivita oproti stávajícím metodám. Jinak jsem se podílela na spoustě jiných projektech. Ve skutečnosti jsem na PhD nastupovala s jiným tématem, ale věda může být nevyzpytatelná a já jsem ráda, že jsem PhD úspěšně dokončila.

O dva měsíce později jsi vyhrála 2.místo v Ceně Sanofi za farmacii. Předávání cen pak bylo na Francouzské ambasádě v Praze. Cenu jsi obdržela za práci zabývající se hledáním nových potenciálních anthelmintik s využitím nových přístupů a metodických postupů. Jedná se o stejný výzkum?

Ano, předchozí ocenění Bolzanova cena se uděluje studentům či absolventům Univerzity Karlovy za mimořádně objevné práce, řekněme tedy, že jsem obstála jen na poli své Alma mater. Má práce byla ale nominována také na Cenu Sanofi za farmacii, kde každou instituci z České republiky, která má co dočinění s farmacií a biomedicínou, reprezentují dva kandidáti. Tuto cenu vyhlašuje každoročně Francouzské velvyslanectví v Praze a soutěží se v dalších šesti kategoriích (např. i počítačové vědy, jaderný výzkum či environmentální vědy). V porotě sedí zástupci jednotlivých institucí a té mé předsedal Dr. Daniel Scherman z Paříže, ředitel Nadace pro vzácná onemocnění.

Je v takových soutěžích velká konkurence?

Ano, dostat se musíte přes síto vaší instituce a pak váš projekt musí být skvělý nejen obsahem, váš životopis a vaše publikační činnost musí také obstát ve vysoké konkurenci, ale hlavně musíte zaujmout desetiminutovou prezentací a diskusí před komisí. Věřte, že prezentovat deset minut tak komplexní téma a mnoho výsledků je právě těžší, než kdybyste na to měli třeba půl hodinu nebo hodinu. Bohužel jsem se nemohla dívat na výkony svých třinácti soupeřů, ale věřím, že to jsou velmi dobří mladí vědci a že odvedli skvělou práci. Vždy mě udivuje, že jsem obstála v takové konkurenci, když se pak dočítám, kde všude byli na stáži či v jakých prestižních časopisech již publikovali. Letos to vyhrála nadaná Markéta Klíčová z Technické univerzity v Liberci, pokud se nepletu, jejich univerzita se letos účastnila poprvé. Jsem nesmírně ráda, že máme v České republice tak nadané a vášnivé vědce.

Na Francouzské ambasádě se sešlo několik významných osobností z oblasti vědy. Jaké bylo udílení? Dostala jsi nějaké přání či radu, na kterou stále myslíš?

Na ambasádu byli pozváni jen výherci s tím, že nám pořadí odkryli až na místě. Dále se ceremoniálu účastnili většinou školitelé či zástupci výzkumných institucí a hlavně představitelé sponzorů jednotlivých cen, v mé kategorii tedy farmaceutická firma Sanofi. Určitě mnou prostupovala radost, když jsem přebírala cenu z rukou nositele Nobelovy ceny za chemii Prof. Jean-Marie Lehn, takový životní sen. A o to úsměvnější pro mě bylo, že se s prvním a druhým místem pojí získání stipendia pro měsíční stáž ve Francii dle výběru, zatímco já jsem si pro obě ocenění vždy přijela z Francie, kde jsem tou dobou pracovala v Národním výzkumném centru. Vypadá to, že se do Francie podívám tedy znovu, ale vyzkouším jinou laboratoř.

Co se týká rad, zrovna Nobelista říkal, jak je věda náročná a je nutné mnohdy obětovat osobní či rodinný čas. Slova “work hard, tvrdě pracuj” zazněla nespočetněkrát. A dále jsem od své školitelky, profesorky, která určitě stojí za mým rozhodnutím pokračování ve studiu, řekla, že lenost je motorem pokroku. To mě pobavilo, protože to je jeden z nejrychlejších a nejpracovitějších lidí na katedře. Ale naprosto ji chápu, také jsem u mikroskopu strávila spoustu hodin, než jsem si řekla, že to musí jít určitě snáze. No a spíš než rady jsem se snažila vyzvědět příběhy jednotlivých výherců a také zjistit, kam se chystají po doktorátu. Bohužel celá událost proběhla neskutečně rychle a já jsem se pak ocitla mezi posledními odcházejícími.

Teď odlehčeně, jaké byly tvé první pocity / myšlenky, když ses o oceněních dozvěděla?

O obou oceněních jsem se dozvěděla e-mailem, když jsem byla ve Francii. Určitě to byla čistá radost a přání podělit se o tu zprávu s nejbližšími.

K tomu se ale pojí jedna velmi vtipná historka. Vyfotila jsem mamce email o udělení Bolzanovy ceny a přeložila do vietnamštiny. Jenže když si to tak vezmete, kusé informace mohly znít jako: Gratulejeme, vyhrála jste cenu, získáváte finanční odměnu, zašlete své číslo účtu. O pár vteřin později mi volala mamka a první její reakce nebyla gratulace, ale výstraha: “Linh, nikam své číslo účtu neposílej, víš, kolik scamů existuje? Nejdřív si ověř, zdali jsi vážně vyhrála.” Trvalo vcelku dlouho, než jsem ji ujistila, že se o podvod nejedná, že jsem naopak získala prestižní ocenění Univerzity Karlovy (smích). A u Ceny Sanofi bylo zas úsměvné, když mi profesorka napsala, že pochopí, když do Prahy nedorazím, protože to je z Francie daleko.

Ano, má pravdu, nacestovala jsem se hodně, ale určitě to stálo za to. Každopádně dále jsem to oznámila své výzkumné skupině, protože přestože se jedná o individuální ocenění, určitě to považuji za úspěch celé skupiny. Věda se nedá dělat individuálně.

Vím, že jsi byla i ve Francii. Plánuješ se vrátit či nyní budeš jen v České republice?

Do Francie se chystám jen na zmíněnou jednoměsíční stáž. Ještě jsem si nevybrala laboratoř, ale ráda bych vybrala skupinu, ve které se zabývají mechanismy účinků léčiv, hledání nových léčiv a metodologicky se nadále rozvíjela v epigenetice a bioinformatice.

Co bys doporučovala mladým, kteří váhají nad studiem vědeckých oborů?

Pokud jsi zvídavý člověk, baví tě neustále poznávat, učit se a vyvíjet, určitě bych neváhala. Práce by tě měla bavit, ať už děláš cokoliv. Věda není monotónní. Člověk si může vybrat mezi základním nebo aplikovaným výzkumem. Navíc vědec má i vcelku flexibilní časový harmonogram a je více méně pánem svého času. Méně zábavné je pak už soupeření o získávání grantů nebo proces publikování článků, který může být zdlouhavý a frustrující. Mě určitě ve chvílích, kdy se nedaří, fascinují příběhy vědců a jejich úspěchy a pokrok jako takový, ale stále se považuju spíš za pracovitou než ženu s brilantní myslí. 

Příběhy vědců a jejich úspěchů – kdo je tedy tvou největší inspirací a proč? 

Určitě si v hlavě idealizuju svého dědečka, přestože si na něj nevzpomínám. Ale od rodičů a příbuzných si nechávám vyprávět o jeho životě. Jak byl ve vesnici žádaným a velmi ochotným lékárníkem, kdy na kole v noci jel dálku za pacientem v horečkách, jak znal bylinky a léčitelské postupy. Ale jinak z velikánů vzhlížím k Marie Curie-Skłodowské a můj oblíbenec je Stephen Hawking a jeho knížky. Nekoukám na podobnost oboru, spíš mě baví jejich fascinace k vědě a posunutí hranic lidského vědění, houževnatost, jejich lidský příběh. Ale jmen je spoustu, z české scény mě baví přednášky v rámci Večery na FF UK nebo Hyde Park Civilizace a to z toho důvodu, že přednášející skvěle popularizují vědu.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Budeš pokračovat ve stejném výzkumu nebo se plánuješ zaměřit na něco nového?

Chtěla bych opustit od parazitologického tématu. V tom se nevidím, ale v podstatě vzato, parazitickými infekcemi trpí na světě víc lidí než třeba na rakovinu, cukrovku či Alzheimerovu chorobu. Baví mě molekulární biologie, genetika, snažím se rozvíjet sama v bioinformatice, která je zapotřebí k analýze rozsáhlých dat. Očividně tedy téma jako takové stále hledám, mohlo by to být ale spojené s testováním nových léčiv, možná právě na vzácná onemocnění. Ale reálně si nedělám iluze, vybírat si budu podle možností dle mého okolí.

Neuvažovala jsi i o studiu ve Vietnamu? Právě paraziti jsou ve Vietnamu častí a i místní čas od času si berou prášky na “odčervení”.

Napadlo mě to několikrát, ale jako myšlenka než plán. V Austrálii jsem se setkala s vietnamským kolegou, který se po dokončení PhD vrátil do Vietnamu a získal místo na Univerzitě Tây Nguyên, sám mě i zval. Nadále dělá parazitologický výzkum a hodně se zabývá epidemiologií a jezdí po okolí sbírat vzorky. Já až tak vášnivý biolog nejsem, že bych jezdila do terénu. Od kolegů parazitologů si pak jen nechávám vyprávět o cestovatelských zážitcích a obdivuji fotky. A přiznám se, že Vietnam budu ráda navštěvovat spíše cestovatelsky než na dlouhodobé žití. A spíš než vědu jako takovou mě napadlo ještě ve Vietnamu vyučovat angličtinu. Přijde mi důležité umět další jazyk pro možnost cestování nebo učení v zahraničí.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Česko-vietnamským vzdělávacím institutem. Chystáme další rozhovory, tak sledujte náš web nebo blog.

Autorská práva fotografií: Eva Kořínková (Sanofi fotky s nositelem Nobelovy ceny Prof. Jean-Marie Lehn), Fotoarchiv UK (Bolzano cena s rektorkou UK prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D.), RNDr. Miloslav Macháček, Ph.D. (úvodní fotografie a foto z laboratoře).