Mezigenerační vztahy Vietnamco-Čechů a první diskuze s queer Vietnamci

Workshop Negotiating identities among second-generation Vietnamese migrants se uskutečnil ve středu 19. října 2022 v Náprstkově Muzeu (Praha 1). Workshop se skládal ze čtyř částí – první dvě části s blokovými přednáškami. Třetí část s diskuzí, i na téma queer Vietnamci, vedenou Do Thu Trang, česko-vietnamskou blogerkou, která vede blog Asijatka. Poslední částí programu bylo promítání krátkého filmu Milý tati od režisérky Diany Cam Van Nguyen.

Byla jsem pozvána na workshop jedním z přednášejících, Mgr. Zdeňkem Slobodou, kterému jsem poskytla rozhovor v dubnu letošního roku pro jeho část práce zabývající se queer* Vietnamci. Na rozhovor mám hezké vzpomínky, protože to bylo přátelské a terapeutické posezení. K tomu mě téma vždy zajímalo, a proto nemohla jsem pozvánku odmítnout, i přes zaneprázdněné období.

*osoby vymykající se běžným normám lidské sexuality (Slovník cizích slov)

Program workshopu

Po doladění technických záležitostí a přivítání hostů, se hned přešlo do prezentování v angličtině. První blokové přednášky od Pham Thu Huong a Duong Jiráskové představily druhou generaci Vietnamců v ČR, jejich problémy s identitou a jejich vztahy s první generací. Jelikož patřím také k druhé generaci, termíny jako „banánové dítě“ či „banánová generace“, mě nezaskočily. Souhlasila jsem, že většina z nás si prochází několika fázemi formace identity. Kdy docházíme k závěru, že nejsme pouze Vietnamci či pouze Češi – někteří si proto říkají „banáni“, jiní zas stále hledáme vlastní identitu.

Na přednášce od Pham Thu Huong jsem si uvědomila, že Vietnamci v Česku se mají mnohem lépe v porovnání s ostatními západními státy jako je USA, Kanada, Francie či Británie, co se týká minoritní viditelnosti. K uvědomění došlo, když jsem si vzpomněla na rasistické narážky od lidí na ulici, které jsem zažila v Nizozemsku nebo v Dánsku, které se považují za vyspělejší země Evropy. Také mi nedávno kamarádka poslala Tiktok od Asiatky, která mluví o rasismu ve Švédsku. Sice jsou Češi stereotypně viděni jako rasisti a sice se tu rasismus také objevuje, ale musím konstatovat, že diskriminace vůči Vietnamcům v ČR je minimální.

Queer Vietnamci v ČR

Druhý blok přednášek se skládal z pěti přednášejících – Freidingerová Tereza, Marta Lopatková, Zdeněk Sloboda, Nováková Barbora a Max Muller. Nejvíce mě zaujaly přednášky od Lopatkové a Slobody, které se týkaly queer vietnamské (ne)komunity. Jelikož se takovým tématem ještě nikdy nikdo předtím nezabýval. Sami autoři upozornili, že použitá data byla získána z vlastního výzkumu a nemohli vůbec najít sekundární data k danému tématu. Z 21 poskytnutých rozhovorů se zjistilo, že queer Vietnamci se navzájem moc neznají, proto se ani nemůžou nazvat komunitou. Jsme minorita v minoritě a kvůli strachu z coming-out se zatím stále neznáme natolik, abychom se nazvali komunitou. Věřím, že díky takovýmto workshopům a měnící se době, se v brzké době setkáme více.

Po hodinové přestávce se k připojila k workshopu Do Thu Trang a její čtyři hosté – queer Vietnamci (tady posluchači poznali alespoň pět queer Vietnamců – no vidíte to, my existujeme). Do Thu Trang vedla tuto diskuzi, nebo spíše dialog, kde se hostů ptala na jejich osobní zkušenosti jako queer Vietnamci. Z otázek bylo jasné, že ani jeden z hostů neměl dostatečně blízký vztah se svými rodiči, aby se svěřil se svou sexuální orientací dobrovolně. Tlak rodičů, ale také dalších příbuzných a komunity první generace Vietnamců obecně, vůbec nepomáhá jedinci z druhé generace v sebepoznání či poznat někoho s podobnou situací. Sama si pamatuji na doby, kdy jsem se s vlastními problémy nesvěřovala nikomu a utlačovala je v sobě. Buďme tedy rádi, že ke změně krok po kroku dochází a tento workshop byl k tomu jeden (ne)malý push.

Autorka: Pham Lan Phuong