Rozhovor: Vojtěch Zehnálek o životě a podnikání ve Vietnamu
Vojtěch Zehnálek se narodil v Praze a vyrůstal ve středních Čechách. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor mezinárodní obchod. Po dokončení magisterského vzdělání v zahraničí se vrátil zpět do ČR přibližně na 4 roky. I přesto ho to stále lákalo zpět do světa, jako první ho zaujala Indonésie, kde začala i jeho spolupráce s firmou Cekindo. Ta původně spojovala české a indonéské firmy, ale později se zaměřila na firmy z celé Asie a dalších zemí světa, kterým pomáhá s investicemi v daném regionu.
Jak dlouho žijete ve Vietnamu?
Jsem tu zhruba 2 roky, předtím jsem byl v Singapuru a Indonésii. Do Vietnamu jsem létal už od roku 2017 a to se stupňující frekvencí jak se rozrůstaly naše aktivity v zemi. Na začátku roku 2020, kdy jsem již létal každý měsíc, to ale přerušil COVID a zavřené hranice. Dlouho jsem se do Vietnamu nemohl podívat a proto jsem se nakonec rozhodl v roce 2021 přestěhovat.
Co si myslíte o Vietnamu? O kultuře, o lidech?
Vietnam mám velmi rád, stejně jako spoustu Čechů, kteří zde žijí nebo sem cestují. Lidi jsou tu milí, přátelští. Člověk jako cizinec zde musí být více na pozoru než například v Singapuru, ale tam je zase nuda. Tady na jihu v Saigonu je také celý rok teplo, jídlo je výborné a pivo levné. Náročný je ale jazyk, s tím bojuji nejvíc. Vietnamština je zatím nejtěžší jazyk se kterým jsem se setkal, a to jsem se v Singapuru naučil čínsky. Co mě tu ale zajímá nejvíce jsou obchodní příležitosti, Vietnam má 10x více obyvatel než ČR a je tu obrovská chuť růst, něco dokázat. Především ve velkých městech je pokrok vidět mnohem rychleji než v Evropě.
Jak je podle Vás důležité se naučit vietnamsky pro lepší spolupráci?
Určitě je to vhodné pro spolupráci, Vietnamci to oceňují a cizinci, kteří umí dobře vietnamsky mají spoustu otevřených dveří – třeba i do televize.
Mají české firmy potenciál na vietnamském trhu ?
Vietnam je trh příležitostí, naši klienti jsou z celého světa a není důvod proč by české firmy měly menší šanci tu uspět než třeba firmy polské. Velmi fandím Škoda Auto, která na Vietnam sází a otevře továrnu na severovýchodě Vietnamu.
Co Vám připadalo ve Vietnamu nejzvláštnější (šokující)?
Objednávání v restauraci. Není to jako v Evropě, kde si obsluha hned všimne nebo na sebe host decentně upozorní. Standard je tu prostě zakřičet na obsluhu “Em oi”, což znamená v překladu “hej mladší sourozenče”. To funguje spolehlivě a není to neslušné.
Oslovování mezi sebou je další šok, pro Vietnamce je věk velmi důležitý a místo jmen se všichni oslovují dle věku jako jedna velká rodina – mladší sourozenče, starší sestro, strejdo, atd. Během prvního setkání se tedy v rámci small talku často informují o datu narození, aby mohli použít správné zájmeno. Fascinuje mě, že si našich 50 zaměstnanců mezi sebou kromě jmen pamatuje i kdo je starší, mladší atd. Já, protože firmu vedu jsem dostal vyjímečně označení “Chu” – tedy strejda, a říkali mi tak z respektu i zaměstnanci starší než já. Trochu jsem s tím bojoval, nakonec se oslovení ustálilo na “sep oi”, tedy “šéfe”.
Poslední šokující bod je doprava, řízení. Mám tu řidičák, jezdím na motorce a baví mě to. Ale zákony řízení se tu neřídí striktně dopravními předpisy. Každý se snaží rychle někam dostat, využít každou skulinku, nacpat se kam to jde a prodrat se davem. Kdybych na to koukal jako český řidič tak bych musel nadávat a nadávat, ale už jsem si zvykl. Beru to i jako náhled do místní mentality, lidi se nespoléhají na předpisy, které vše vyřeší, ale snaží se využít možností.
Už jste strávil Tet ve Vietnamu?
Ano, je to jako všechny naše svátky zkombinované dohromady – Vánoce, Nový rok, Velikonoce, letní sezóna dovolených,… Vietnam se na 2-3 týdny zastaví a člověk si může užívat prázdný Saigon nebo cestovat po regionu bez rizika, že po něm bude někdo něco pracovně chtít.
A klasická otázka na konec, jaké jídlo Vám ve Vietnamu nejvíc chutná?
Nejčastěji jím Vietnamskou bagetu Banh mi a nudle s vepřovým – jak Hanojské Bun Cha, tak i Saigonské Bun Thit Nuong. Občas zajdeme s partnerkou na mořské šneky a jiné lokální pochoutky.
