Banánová generace v ČR a jejich život
„Vidíš ji? Tu s tím břichem. Začala si s nějakým Čechem, a když se dozvěděl, že je těhotná, tak ji nechal.“ chrlí na mě má tetička. Sedím s ní v jednom ze stánků na SAPĚ, což je místo v Praze, kde se naše komunita schází a kudy vede propletená síť drbů a nejnovějších informací.
Proto se mí vrstevníci někdy neradi procházejí po tržnicích. My, kteří jsme vyrostli v České republice, vedeme jakýsi dvojí život. Už nedokážeme být tak uvolnění, když se nacházíme v prostředí vlastní komunity. Říká se nám banánové děti nebo také banánová generace – slupka žlutá a jádro bílé. To ale přináší řadu problémů.
Samotný začátek všech zmatků je už u jména. Máte-li nějakého vietnamského kamaráda, vietnamskou kamarádku, zřejmě ji budete znát jako Tondu, Marušku, Honzu, Lindu atd. Ale pravé jméno většinou zůstává tajemstvím třeba až do oficiálního maturitního zahájení, kdy se povinně čtou pravá jména všech účastníků. Naše vietnamská jména jsou totiž na výslovnost natolik těžká, že si raději necháváme říkat „po česku“.
Banánová generace a jazyky
Napadlo vás někdy, ve kterém jazyce vlastně myslíme? Že jsem schopna použít v jedné jednoduché větě česká, vietnamská, ale i anglická slova, na to si mé okolí už dávno zvyklo. Přicházíme z Vietnamu, ve škole musíme používat jen češtinu, do toho se ještě učíme další cizí jazyky. Samozřejmě se dbá také na to, abychom nezapomínali na mateřský jazyk, takže se doma díváme na vietnamský televizní kanál a čteme vietnamské noviny.
Ale jaký jazyk je pro nás nejbližší a současně nejjednodušší? Většinou je to čeština. Prakticky ji užíváme nejčastěji, takže se časem stává nejlépe ovládaným jazykem banánového dítěte. Ztrácíme pak tu úzkou vazbu s vietnamštinou, někdy ani nemáme chuť se ji učit. Některé děti to berou i jako trest, protože nechápou, jak je pro ně vietnamština důležitá.
Díky tomu, že žijeme v dvojsvětě, ve dvou kulturách, které jsou velmi rozdílné, se nikdy nenudíme. Čas od času se přihodí nezapomenutelná faux pas. Ještě teď vidím pohledy svých prarodičů, když jsem si omylem při večeři vzala místo hůlek vidličku. Nebo ta reakce spolužáků, když jsem si na vodácký kurz místo vidliček a lžic sbalila hůlky. Takže jsem nakonec celý tým učila jíst guláš z ešusu hůlkami.
Život v dvojsvětě ale přináší i problémy v rodině. Devadesát devět procent vietnamských rodičů by si přálo, aby si jejich ratolest vybrala za svého životního partnera Vietnamce. Když si jejich dcera přivede domů českého přítele, většina rodičů to časem asi přijme, ale začátek pro ně není jednoduchý.
Proč se naši rodiče tak chovají? Chtějí, aby nás česká společnost přijala mezi sebe, aby nás brala jako sobě rovné, aby nedělala rozdíly. Možná bychom měli začít u sebe s tou tolerancí.
Je ale pravdou, že většina mladých Vietnamců naprosto akceptuje tuto tichou dohodu s rodiči a vážný vztah mají jenom s členy své komunity. „Češky mají jiné myšlení než my, závazek mezi mužem a ženou neberou tak vážně a jsou tu i rozdílné životní hodnoty a postoje k životu než ty, které máme my v našich asijských kořenech a genech,“ říkají mi kamarádi, proč je lepší si vzít někoho „ze svých řad“. „Za ženu bych si vzal jedině Vietnamku,“ tvrdí jeden z kamarádů a ostatní přikyvují.
Máme vietnamské rodiče, mnozí z nás se dokonce narodili ve Vietnamu. Vyrostli jsme však na druhém konci světa. Jsme tedy ještě těmi pravými Vietnamci? Nebo jsme charakterističtí už jenom svou barvou kůže a uvnitř jsme vlastně už Češi? Když se mě někdo zeptá, kde se cítím být doma, nedokážu odpovědět jednoslovně. Ani nevím, komu bych fandila, kdyby se stal sportovní zázrak a ve finále světového mistrovství ve fotbale hrál Vietnam proti České republice.
Celý obsah článku.
Více zajímavých článků zde.
