Vietnamci jsou v Česku už přes šedesát let

Žijí mezi námi už více než šedesát let. Chodíme k nim nakupovat, oblíbili jsme si jejich pokrmy, jsou naši sousedé nebo spolužáci našich dětí. Vietnamci jsou dnes po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější národnostní menšinou v České republice.

Podle údajů Českého statistického úřadu z loňského sčítání obyvatel žilo v ČR přes 54 tisíc lidí s vietnamským občanstvím. Toto číslo ovšem uvádí pouze osoby s jediným občanstvím, nejsou zde tedy zahrnuti lidé, kteří mají vedle vietnamského ještě české či jiné občanství. Podle odhadů samotných vietnamských organizací čítá zdejší komunita přibližně sto tisíc lidí.

První Vietnamci v ČR

První Vietnamci k nám přišli už v roce 1956. Šlo o děti ze Severního Vietnamu postiženého válkou, které byly umístěny do Chrastavy na Liberecku. Mezníkem se stal rok 1973, kdy Vietnam požádal o příchod 10 až 12 tisíc lidí, kteří u nás měli získat či rozvíjet svou kvalifikaci. Další vlna Vietnamců přišla po sametové revoluci.

První generace přistěhovalců žila velmi uzavřeně ve své komunitě a tvrdě pracovala sedm dní v týdnu – většinou na tržnicích. „Tam všichni Vietnamci začínali. Mám ještě starší sestru a mladšího bratra. Museli jsme rodičům pomáhat. Sedm dní v týdnu pracovat,“ potvrzuje Jana Nguyenová z Olomouce, která přišla do České republiky v roce 1996, kdy jí bylo dvanáct let. „Byla to pro mě obrovská změna. Cizí prostředí, kultura, neuměla jsem česky. Tehdy v Olomouci mnoho Vietnamců nebylo, v mém věku možná pět. Vrstevníci mě zpočátku vůbec nepřijali,“ vzpomíná.

První přistěhovalci z jihovýchodní Asie byli neustále v práci, o to víc ale dbali na to, aby se jejich potomci, většinou už narození v České republice, vzdělávali a díky tomu se měli lépe než jejich rodiče.

Takzvaná druhá generace žije dnes zcela jinak. Už proto, že čeština je pro ně rodný jazyk, a nikdo se jim nesměje, že neumí pořádně česky. Naopak, většina z nich nerozumí vietnamsky. „Vietnamsky neumím, ani základy. Ve smíšených rodinách to tak ale bylo často. Táta se naučil dobře česky a většinu času jsme trávili s mámou. Moje manželka je také ze smíšeného manželství a taky neumí vietnamsky, takže nejsem žádná výjimka,“ potvrzuje fotbalový brankář Filip Nguyen.

Mimochodem – jméno Nguyen je ve Vietnamu snad ještě častější než u nás Novák. Podle odhadů se tak jmenují dva z pěti Vietnamců.

Vietnamci jako sportovci

Devětadvacetiletý Filip Nguyen patří k nejlepším brankářům v naší fotbalové lize. V současnosti chytá za Slovácko a i díky jeho výkonům klub z Uherského Hradiště bojuje o účast v evropských pohárech.

Filip Nguyen se narodil do smíšeného manželství, jeho tatínek je Vietnamec a maminka Češka. Fotbalovou kariéru začínal v mládežnickém týmu Loko Vltavín v Praze, odkud pochází. Postupně se vypracoval až do nejvyšší soutěže, kde dostal poprvé šanci ve Slovanu Liberec. Loni přestoupil právě do Slovácka.

Za českou reprezentaci přesto nikdy nenastoupil. Byl sice nominován na utkání Ligy národů v roce 2020 se Skotskem i na letošní kvalifikační zápas o mistrovství světa proti Belgii, zůstal ale pouze na lavičce. Přesto má velkou šanci si za reprezentaci zachytat, ovšem ne za tu českou, ale vietnamskou.

„Za český nároďák nemám ještě ani jeden start, takže nějaká možnost, že bych se objevil ve vietnamském národním dresu, tady je. Vietnamští fotbaloví činovníci o mě vědí, jsem tam asi známější než u nás v Česku. Vietnamci jsou velcí fandové fotbalu,“ říká Filip Nguyen. Na sociálních sítích má spoustu fandů z jihovýchodní Asie.

V současnosti si vyřizuje vietnamské občanství. „Po sezoně se chystáme do Vietnamu, kde navštívíme rodinu mé manželky a spojíme to s dovolenou. Už jsme tam jednou byli,“ dodává.

Na stadionu si musel už mnohokrát vyslechnout různé rasistické pokřiky na svou osobu. Říká ale, že už si na to zvykl a jen tak něco ho nerozhází. „Nejhorší to bylo za covidu, kdy byla omezená kapacita stadionů. Všechno je pak slyšet mnohem víc. O to víc mě mrzelo, že přes omezenou kapacitu přijdou lidé, kterým nejde ani tak o fotbal, ale chtějí si jen zanadávat nebo léčit nějaké své komplexy,“ podotýká sympatický brankář.

Tržnice Sapa, to je Malá Hanoj

Největším a nejznámějším místem, kde se sdružuje vietnamská komunita, je obchodní centrum Sapa v Praze, přezdívané také Malá Hanoj. Vznikla na místě bývalého masokombinátu v Písnici a drůbežárny v Libuši a rozkládá se na ploše přes 250 tisíc metrů čtverečních, což je pro srovnání zhruba jako šest Václavských náměstí.

Podniká zde podle odhadů na sedm tisíc lidí, převážně Vietnamců, ale i dalších národností. Kromě prodejen a velkoobchodů se zbožím všeho druhu, restaurací a bister v areálu najdete třeba školu, školku, jazykové centrum, buddhistický chrám, redakce vietnamských časopisů nebo kulturní sály.

Přijít sem může kdokoliv, zájemci si dokonce mohou objednat prohlídku s průvodcem. Během tříhodinové exkurze se od něj dozvíte informace o vzniku a vývoji areálu, navštívíte buddhistický chrám s přednáškou o náboženství a víře Vietnamců, dostanete doporučení na nejlepší restaurace a vše uzavřete obědem o šesti chodech s povídáním o etiketě stolování.

Celý článek zde.